Jak jsem si po letech s AI rozebrala svoje třídnictví
Úterý 8. září 2026, Blog, Třída
O tomhle článku přemýšlím už dlouho. Vlastně několik let. Chtěla jsem napsat článek o třídnictví. O tom, co bych dnes udělala jinak, co jsem pokazila a co bych poradila někomu, kdo právě dostal svou první třídu. Jenže se mi do něj vůbec nechtělo. Mnohem lépe se totiž píše o věcech, které se povedly. O hodině, která fungovala. O metodě, kterou jsem vyzkoušela. O něčem, u čeho můžu s odstupem říct: Jo. Tohle bylo dobré. U svého třídnictví tenhle pocit nemám.
Nebylo katastrofální. Nemám za sebou třídu v troskách ani žádný velký průšvih, na který bych mohla ukázat a říct: Tady se to pokazilo. Jen jsem celé roky měla pocit, že jsme si k sobě úplně nenašli cestu. Že mezi námi zůstala taková malá zeď. A tak jsem si jednoho večera řekla, že to konečně sepíšu. Začala jsem svůj příběh vyprávět AI s tím, že mi do něj bude trochu intervenovat. No. Po několika zprávách jsem zjistila, že možná budu muset napsat úplně jiný článek!
Dostala jsem trochu netradiční třídu
Třídu jsem přebírala po skvělé kolegyni, které si dodnes nesmírně vážím a která odcházela do důchodu. A už tady dnes vidím první chybu.
Nechtěla jsem přerušit vztah, který s ní děti měly. Přišlo mi správné na něj navázat. Jenže jsem nejspíš zapomněla udělat něco jiného: vytvořit začátek našeho vlastního vztahu. Třída zůstala pohromadě, děti se znaly a já neudělala žádnou pomyslnou tlustou čáru: jedna etapa skončila, teď začínáme novou. Navíc jsem kvůli zkouškám na vysoké škole chyběla na části seznamovacího dne. Dnes bych to neudělala.
Ne proto, že by se děti potřebovaly seznamovat mezi sebou. Potřebovaly se seznamovat se mnou. A my všichni jsme potřebovali zjistit, co bude znamenat, že právě já jsem jejich nová třídní. Na budování tohohle vztahu jsme nakonec dostali asi půl roku. Pak přišel covid. A vztah, který se teprve začínal vytvářet, se přesunul za obrazovky počítačů. To už bych si dnes jako vlastní chybu nezapočítala. Ale rozhodně nám to situaci neusnadnilo.
A pak tu byla jedna drobnost
Ta třída byla zvláštní ještě něčím. Byla v ní nezvykle vysoká koncentrace velmi schopných dětí. A když píšu velmi schopných, nemyslím tím „měli hezké známky“. Přibližně třetina třídy (z 27) byla intelektově výrazně nadprůměrná. V angličtině měli někteří už na druhém stupni výsledky kolem úrovně C2, další B2. V matematických srovnávacích testech se tahle skupina pohybovala zhruba mezi 84 a 100 procenty. A nikdo z nich neodešel na víceleté gymnázium. Ne proto, že by se tam nedostali. Prostě nechtěli. Důvody zde uvádět nechci.
Takže ve třídě zůstala pohromadě skupina dětí, která byla nejen velmi schopná, ale také si toho byla velmi dobře vědoma. A vytvořila si vlastní partu. Velmi uzavřenou partu.
Zpočátku jsem měla pocit, že právě s touhle skupinou si příliš nesedíme. Já totiž nejsem učitel, který by děti neustále tlačil k výkonu. A oni výkon milovali. Teda jen ta 1/3. Navíc měli jednu vlastnost, kterou jsem tehdy neuměla úplně dobře číst. Když jim něco připadalo příliš jednoduché, dokázali se tvářit tak, že člověk před tabulí začal pochybovat o smyslu svého dalšího pedagogického působení. Jeden angličtinář to jednou shrnul přibližně slovy:
Já si tam připadám jako idiot. Probírám s nimi A2 a oni už to dávno umí.
A já si dlouho myslela, že právě proto mě tahle část třídy příliš nepřijala. Jenže postupně se stalo něco zvláštního. Naučila jsem se je číst. Věděla jsem, kdy jejich výraz znamená „tohle je pod mou úroveň“, kdy skutečně nesouhlasí, kdy jen provokují a kdy je něco opravdu zaujalo. A oni se zase naučili číst mě.
Zároveň jsem po nich nechtěla všechny totéž. Když jsem věděla, že někdo zvládne víc, dostal vyšší laťku. Ne proto, abych ho trestala za to, že je chytrý. Ale protože mi nedávalo smysl nechat ho celý rok pohodlně procházet něčím, co už dávno umí. I když nebyl prostor to nastavit vše přesně na jejich úroveň, kterou by si zasloužili. A někde během našeho společného času jsme si zřejmě vytvořili vlastní způsob fungování. Jen jsem ho celé roky neinterpretovala jako blízkost.
A tady mi AI začala kazit článek
Když jsem svůj příběh začala vyprávět AI, čekala jsem, že společně rozebereme, co všechno jsem jako třídní udělala špatně. Místo toho mi začala klást otravné otázky.
- Mohli před tebou být sami sebou? Ano.
- Věděli, co od tebe čekat? Ano.
- Mohli s tebou nesouhlasit? Rozhodně.
- Respektovali tvoje hranice? Ano.
- Přišli za tebou, když opravdu něco potřebovali? Ano.
- Znala jsi je jako jednotlivce? Měla jsem je přečtené.
A pak přišla otázka, jestli byli schopní větší blízkosti s někým jiným. No… Vlastně moc ne.
Ta jejich parta byla velmi uzavřená. Ostatní mezi sebe příliš nepouštěli. A nejen děti z vlastní třídy. V ročníku byly další čtyři třídy a ani s nimi se tahle skupina téměř nebavila. Sem tam měl někdo nějaký vztah mimo vlastní kruh, ale jako celek fungovali především mezi sebou. A někde tady jsem během našeho rozhovoru napsala:
No tak když to tak píšeš, oni mě možná k sobě pustili.
Možná jsem celou dobu měřila špatnou věc
Tohle zjištění mě docela zasáhlo. Celé roky jsem totiž hodnotila svoje třídnictví podle pocitu: Nebyla mezi námi dostatečná emoční blízkost.
Jenže co to vlastně znamená? Má být třídní učitel součástí světa svých žáků? Mají mu říkat všechno? Má mít pocit, že mezi ním a třídou není vůbec žádná hranice?
Dnes si tím nejsem jistá. Možná jsem si zaměnila blízkost za důvěru. Protože když se podívám na náš vztah jiným měřítkem, vychází mi něco úplně jiného. Mohli přede mnou být sami sebou. Mohli mi říct, že se mnou nesouhlasí. Věděli, co ode mě mohou čekat. Já věděla, co můžu čekat od nich. Znala jsem jejich silné stránky, slabiny, jejich reakce i drobné zvláštnosti.
A když šlo opravdu do tuhého, přišli. Možná mezi námi nějaká malá zeď skutečně byla. Ale začínám mít podezření, že vzhledem k tomu, jak vysoké zdi tahle parta stavěla vůči okolnímu světu, jsem v té svojí měla docela slušná vrátka.
Změnila bych něco?
Tohle nemá být článek, na jehož konci si pogratuluju, jak jsem byla vlastně skvělá třídní. Nebyla. Některé věci bych dnes udělala jinak.
Při převzetí třídy bych mnohem vědoměji vytvořila nový začátek. Nezrušila bych jejich vztah s bývalou třídní. Ale jasně bych oddělila to, co bylo, od toho, co společně začínáme my. První společné dny bych považovala za prioritu. Protože seznamovací kurz není jen o tom, aby se poznaly děti. Třídní učitel tam začíná budovat svoje místo ve skupině. A mnohem víc bych sledovala vztahy uvnitř třídy. Protože dnes zpětně přemýšlím, jestli jsem nebyla příliš zaměstnaná otázkou, zda si cestu ke třídě nacházím já, a málo otázkou, jaké cesty existují mezi jednotlivými skupinami dětí.
Mít ve třídě skupinu mimořádně schopných dětí je skvělé. Ale vysoká inteligence nedává člověku vyšší lidskou hodnotu. A už vůbec mu nedává právo dávat ostatním najevo, že jsou hloupí. I když to dělali taky jiným způsobem (pohledem, nepropustností skupiny…) Tohle je oblast, se kterou bych dnes jako třídní pracovala mnohem vědoměji.
Takže jak se správně dělá třídnictví?
Nevím. A možná je právě tohle moje největší poučení. Když jsem začala psát tento článek, chtěla jsem vám vysvětlit, co jsem jako třídní udělala špatně. Místo toho jsem při jeho přípravě zjistila, že některé věci, které jsem roky považovala za svoje chyby, možná vůbec chybami nebyly. A některé skutečné chyby možná ležely úplně jinde.
Třídnictví asi nejde měřit podle toho, jestli vás děti pustí úplně do svého světa. Možná stačí, když vědí, že před vámi mohou být samy sebou. Že je znáte. Že je berete vážně. Že nastavíte hranice, když jsou potřeba. A že když se něco opravdu pokazí, vědí, za kterými dveřmi zaklepat. A možná je v pořádku, když mezi vámi malý kousek zdi zůstane. Jste jejich učitel. Ne člen jejich party. I když, jak jsem po letech zjistila při rozhovoru s AI, já jsem do té svojí možná dostala větší přístup, než jsem si celou dobu myslela.
Pak mi došla ještě jedna věc
Celou dobu píšu o tom, že oni mě k sobě úplně nepustili. Jenže když už dělám sebereflexi, měla bych být fér i z druhé strany. Jak moc jsem k sobě pustila já je? Jsem spíš introvert. A navíc mám jednu vlastnost: věci, které mi jdou, mám tendenci považovat za normální. Mám poměrně široké spektrum zájmů a dovedností a některé věci umím objektivně dost nadstandardně. Jenže mně samotné nepřipadají nijak zvláštní. Nemám potřebu přijít mezi lidi a hlásit:
„Hele, koukejte, co všechno umím!“
Spíš naopak. Některé věci o sobě dokonce trochu schovávám. Částečně proto, že mi připadají samozřejmé. A částečně záměrně, protože nemám ráda pocit, že vyčnívám. A při psaní tohohle článku mě najednou napadlo: Jak snadné vlastně bylo číst mě?
Já měla pocit, že svoje žáky mám přečtené. Věděla jsem, co znamenají jejich pohledy, kdo kdy provokuje, kdo něco maskuje vtipem, kdo potřebuje přitlačit a komu je naopak potřeba dát prostor. Ale oni mohli přečíst jen to, co jsem jim sama ukázala.
Takže je docela možné, že ta malá zeď, kterou jsem celé roky připisovala jim, nebyla postavená jen z jejich strany. Možná jsme každý přinesli pár cihel. A to je poněkud jiný závěr článku, než jsem původně plánovala.
